Jeden musí skončit: Islámská imigrace, nebo Evropa?

Křik hrůzy, umírající lapající po dechu, plameny a zkrvavené nože.
Děsivá scéna, která se minulý víkend odehrála v západní Evropě dvakrát během pouhých 12 hodin.
Oba islamistické útoky, přičemž jeden z nich měl obzvlášť hrůzný výsledek.
Rozbitá deska, která jako by se opakovala stále dokola.
Rok co rok, měsíc co měsíc, týden co týden.

Prezident Macron v Paříži rychle odsoudil sobotní pokus o žhářský útok na synagogu La Grande Motte, při němž byl zraněn a hospitalizován policista.
Macron ho správně označil za „teroristický útok“.
Premiér Gabriel Attal a ministr vnitra Gérald Darmanin projevili jisté zdání čestnosti, když uznali „antisemitskou“ povahu činu.
Příhodně však vynechali zásadní detail: pachatel byl zahalen palestinskou vlajkou a šátkem. V Německu se mezitím politická třída snažila odsoudit páteční útok v Solingenu, při němž byli zabiti nejméně tři lidé a osm dalších bylo zraněno, z toho čtyři vážně.
Někteří představitelé, jako například porýnský premiér Wüst, jej přesně označili za „teroristický útok“, který „ohrožuje naši svobodu a bezpečnost“.
Kancléř Scholz ve vzácné chvíli jasnosti vyzval k potrestání pachatele „s plnou přísností zákona“.
Konečně, řekli by někteří.
Jak marné je však očekávat, že vedení Berlína a Düsseldorfu spolu se spolkovou ministryní vnitra Nancy Faeserovou budou říkat čistou pravdu.
Nevyjádřili se k pravděpodobným radikálním islamistickým motivům masakru v Solingenu, k němuž se ochotně přihlásil takzvaný „Islámský stát“. Ještě tragičtější je, že oběti v Solingenu mohly být stále naživu, kdyby německé úřady dělaly svou práci – kdyby syrskému islamistovi zabránily ve vstupu do Německa nebo v pobytu v Německu.
Issa al H., 26letý vrah, vstoupil do EU přes Balkán a do Německa se dostal přes bulharskou hranici.
Jeho žádost o azyl měla být podána – a zamítnuta – v Bulharsku.
Místo toho požádal o azyl v německém Bielefeldu v roce 2022 a navzdory zamítnutí v lednu 2023 nebyl deportován.
Místo toho se mu dostalo zdvořilostního oznámení o deportaci, po kterém jednoduše zmizel.
O šest měsíců později se znovu objevil, jen aby ho němečtí úředníci laskavě znovu ubytovali v Solingenu, a to díky laskavosti německých daňových poplatníků.
A právě v Solingenu, během městské slavnosti, vytáhl nůž a začal smrtelně útočit na nevinné lidi.
ISIS rychle prohlásil, že vrah „mstí“ muslimy v Palestině a další vyznavače islámu.
Premiér Severního Porýní-Vestfálska dutě vyzval k „jednotě a boji proti nenávisti“, ale pohodlně se vyhnul identifikaci konkrétní nenávisti – o jakou nenávist přesně jde?
Od koho pochází a proti komu je namířena?
Tato otázka je samozřejmě ironická, protože všichni znají odpověď.
Nic nedokáže odhalit selhání německých levicových orgánů tak jasně, jako jejich důsledné odmítání identifikovat radikální islám jako kořen problému.
Bez takové diagnózy jsou naprosto neschopné s touto hrozbou bojovat, natož ji vymýtit.
A přitom čelit této hrozbě je nejen možné, ale i naléhavě nutné – zejména pokud současné elity doufají, že se vyhnou scénáři, kdy pravicově populistické strany jako AfD zvítězí v nadcházejících regionálních volbách ve východním Německu.
Navzdory politicky korektní cenzuře ze strany levicového tisku a velkých sociálních sítí si voliči velmi dobře uvědomují, že díky radikálnímu islámu se už nikde ve střední a západní Evropě necítí bezpečně.
Přízrak teroristických útoků opět visí nad každou veřejnou akcí.
A i když jsou teroristické útoky hlavním tématem současnosti, tragická realita je následující: nejsou jediným problémem.
Většinu krádeží nebo znásilnění v některých západních demokraciích mají na svědomí migranti, jak ukazují statistiky odsouzení.
Když však zaměříme pozornost zpět k útokům, Bild trefně poznamenal: „Solingen se může stát kdekoli.“ V tomto případě se jedná o útoky, které se odehrály v roce 2012.
V neděli noviny vyzvaly k „nulové toleranci“ a naléhaly na úřady, aby zakázaly nože na veřejnosti, posílily policii, prosadily přísné kontroly, rozšířily práva na digitální vyšetřování (které pokrokoví úředníci silně omezili, čímž Německo zůstalo do značné míry závislé na amerických zpravodajských službách) a zavedly soudní systém, který bude vynášet přísné tresty.
Tato a další opatření – jako například komplexní kamerový dohled – mohla být zejména v Německu přijata již dávno.
Nebyla k tomu však politická vůle.
Stejně jako nebyla vůle smysluplně omezit legální i nelegální přistěhovalectví. Místo toho úřady zdvojnásobily cenzuru, která se oděla do pseudokřesťanských frází typu „bojujme proti nenávisti“ a „udržujme naši jednotu, aniž bychom se nechali rozdělit“.
Tato prázdná hesla však mají ohlas jen u zmenšující se menšiny, zatímco většina až příliš jasně vidí, že císař nemá žádné šaty, jak by řekl Hans Christian Andersen.
Je zřejmé, že nenávist ve společnosti volně proudí, a statistiky vražd vykreslují plastický obraz toho, kdo koho „nenávidí“ (pokud byste toto sloveso použili k popisu zapalování bomb a bodání nožem).

Většina Evropanů si přeje ukončení imigrace

Evropu čeká zúčtování a důkazy jsou stejně jasné jako nepříjemné.
Četné studie, včetně těch, které si nechaly vypracovat renomované deníky, jako je El País, ukazují jasnou shodu: většina Evropanů se domnívá, že kontinent přijal příliš mnoho migrantů z kultur a náboženství, které se s evropskými kulturami a náboženstvími jednoduše neslučují. Je to bezpochyby hořká pilulka – diskuse o lidských životech je vždycky hořká, ale pokud je nějaká naděje na vyřešení této krize, musíme ji spolknout.
Dalším odkládáním akce riskujeme, že se problém nejen prohloubí, ale umožníme mu metastázovat do něčeho mnohem nebezpečnějšího – potenciálně dokonce do rozsáhlého občanského konfliktu.
Přesně to se již nyní děje ve Spojeném království.
Existuje však řešení, které by mohlo sloužit jako určující politika nové Evropské komise, jež by překonalo hranice a sociální rozdíly, posílilo evropskou identitu, snížilo politickou polarizaci a výrazně zvýšilo popularitu EU.
Toto opatření?
Deportace všech osob, které vstoupily na kontinent nelegálně, bez rozdílu a výjimek.
Kromě toho by EU měla vyloučit jakoukoli možnost vstupu bez řádných právních postupů.
Pokud chce Evropa skutečně žít bez přízraku teroru, musí nejprve překonat ochromující strach z přijetí opatření, které někteří – především pokrytci – nepochybně označí za nehumánní.
Skutečnost je taková, že čím déle Evropa váhá, tím více riskuje svou budoucnost.
Skutečně nehumánní je nechat hnisající problém narůstat tak dlouho, dokud už jej nebude možné zvládnout a zatáhnout celý kontinent do násilí nebo trvalého strachu z násilí.

Ale…

Pragmatická řešení existují.
Řešení, která by neohrozila životy deportovaných.
Například Itálie předložila cestu, která si žádá naši pozornost: Matteiho plán.
Tento plán, pojmenovaný po legendárním Enricu Matteim, zakladateli společnosti ENI, který v poválečné éře způsobil revoluci v oblasti energetické spolupráce, není ničím jiným než plánem na záchranu Evropy před chaosem, který způsobila nekontrolovaná migrace.
Matteiho plán se od neúspěšných přístupů z minulosti liší tím, že uznává, že řešení nelegálního přistěhovalectví nespočívá v pouhém opevnění hranic, ale v řešení základních příčin, které lidi nutí k útěku z jejich vlasti.
Matteiho plán navrhuje radikální změnu způsobu, jakým Evropa spolupracuje s Afrikou, a proměnit tento kontinent z věčně krizové zóny v zemi příležitostí a růstu.
Jádrem Matteiho plánu je strategie hospodářského partnerství, která africkým národům umožní postavit se na vlastní nohy.
Nejde o to, aby se na problém vrhla pomoc, která by vytvořila kruh závislosti, jenž by jen podpořil další migraci.
Ne, Matteiho plán je o investicích – skutečných, smysluplných investicích do africké energetické infrastruktury, průmyslu a lidského kapitálu.
Tím, že africkým zemím pomůžeme rozvíjet jejich vlastní hospodářství, snížíme potřebu jejich občanů hledat lepší život jinde.
Zmíněné země pak navíc mají potenciál stát se státy, které by mohly přijmout další neúspěšné žadatele o azyl v Evropě, například muslimy, kteří se do některých zemí nemohou vrátit, protože jsou rozvráceny válkou.
Vzhledem k tomu, že některé státy na africkém kontinentu přijímají islám jako většinové náboženství a některé kráčejí cestou křesťanství, mohli by zde najít nový domov ti, kteří jsou s Evropou nekompatibilní, ať už je jejich vyznání jakékoli.
Matteiho plán nemusí být jediným řešením.
Náš kontinent nepostrádá geniální mozky, které by mohly navrhnout východisko ze současné situace, v níž se nacházíme.
Jediným problémem je, upřímně řečeno, přiznat si, že máme problém.