Subscribe
Po dvou týdnech jednání a reálné možnosti, že kompromis nebude nalezen, bylo 23. listopadu dosaženo dohody mezi téměř 200 státy, které se zúčastnily summitu Cop29 v Ázerbájdžánu. Nově schválený cíl pro financování opatření v oblasti klimatu je sice považován za úspěch, neboť zabránil neúspěchu konference, přesto však zanechal země Jihu nespokojené. V předchozích dnech, konkrétně 13. listopadu, vystoupila na summitu italská premiérka Giorgia Meloniová s projevem, jehož cílem bylo vrátit diskusi k pragmatismu a orientovat ji na realitu ekonomik a potřeb jednotlivých států. BODY DOHODY Dosažená dohoda má však několik poměrně zajímavých bodů, které si zaslouží konkrétní zamyšlení. Zejména financování – povinné pro bohaté země – ve výši 300 miliard dolarů ročně do roku 2035. Díky těmto prostředkům budou moci rozvojové země financovat energetickou transformaci, aby přizpůsobily své ekonomiky a průmysl potřebám klimatických změn. Užitečné investice, podle indicií Cop29, zbavit se uhlí, ropy a plynu a stále více přecházet na využívání alternativních a čistých energií. Samozřejmě budou také zapotřebí prostředky na to, aby se časem vypořádaly se škodami způsobenými změnou klimatu, jako je zvyšování teplot, které může způsobit problémy v zemědělství a dalších lidských činnostech. To byl samozřejmě nejočekávanější cíl celé konference Cop29, stejně jako nejvíce diskutovaný a kritizovaný bod. Je třeba říci, že tento závazek nahrazuje předchozí závazek, který směřoval ke 100 miliardám ročně (dohoda z roku 2009 vyprší), ale i přesto představuje mnohem nižší hranici než 1,3 bilionu, které při jednáních požadovaly rozvojové země. Jedná se však o částku, která by mohla být v průběhu let upravena směrem nahoru, zejména s ohledem na soukromé finanční prostředky, které mohou rozvinuté státy získat, a také na příjmy z možného „globálního zdanění“, které se v současné době teprve zkoumá.
Otázka přechodu od fosilních paliv je odlišná. Něco, co bylo v Dubaji silně žádoucí, bylo v hlavních textech tohoto nového summitu naopak odloženo stranou. Implicitní odkazy samozřejmě nechybějí, zejména pokud jde o loňský text, ale dlouhá vyjednávací bitva nedovolila, aby byl tento koncept posílen přijetím konkrétního textu na konci letošní konference Cop29. To bylo cílem Evropské unie, která v rozporu s tím, co řada zemí – včetně Itálie – uvedla, vyjádřila záměr získat zde průběžné sledování, alespoň na roční bázi, úsilí států o odklon od závislosti na fosilních palivech. Velmi předsunutý, místy z kontextu vytržený postoj, který nebyl přijat. Ostatně sama von Der Leyenová se o přechodu ve svých prohlášeních nezmínila a místo toho zdůraznila, jak tato dohoda slouží k nastolení nové éry spolupráce a financování v oblasti klimatu. Von Der Leyenová uvedla, že dohoda „podnítí investice do čistého přechodu, snížení emisí a posílení odolnosti vůči změně klimatu“, a dodala, že „EU bude i nadále hrát vedoucí úlohu a zaměří podporu na ty nejzranitelnější“. HLASY PROTI Nejméně rozvinuté země (LDC) samozřejmě rozsah dohody – výrazně nižší než dříve vznesené požadavky – nevítaly.
Skupina vedená delegátem Sundayem Evansem Njewou z Malawi totiž označila závěrečný dokument z Baku za nedostatečně ambiciózní a za cíl, který neodpovídá tomu, čeho chtěli po letech diskusí a jednání dosáhnout. Pochopitelný postoj, pokud se podíváme na původní požadavek 1,3 bilionu ročně, ale postoj, který se možná střetává s realitou faktů a mezinárodním scénářem, který tvořil pozadí tohoto summitu. Kritika přirozeně zazněla i ze strany vyjednavačů africké skupiny. Zde si stěžovali, že dohoda je příliš malá a především příliš pozdní, zejména pro africký kontinent. V této chvíli chtěli vyjednavači zdůraznit, že budou i nadále bít na poplach kvůli nedostatečnému financování. Tento postoj zastávala také Indie, jejíž úředník Leela Nandan hovořil o částce, která je „propastně mizivá“. Na evropské frontě se ozývá Francie: podle Elysejského paláce dohoda neodpovídá výzvám doby. ITALSKÝ PRAGMATISMUS Částečně v rozporu s těmito postoji vystoupila v minulých dnech v Baku italská premiérka Giorgia Meloniová s oficiálním projevem, v němž vyzvala delegáty k pragmatismu a odpovědnosti států před svými občany. Projev italské premiérky upozornil na potřeby a očekávání, nejen ekonomická, zemí Evropské unie, a to i tváří v tvář ekologickému přechodu, který nemusí být orientován a veden slepou předpojatou ideologií. Jako červená nit se argumentací táhl závazek omezit nárůst globální teploty v rámci 1,5 °C, přičemž se vycházelo i z dubajských cílů. Z mnoha zmiňme především přání ztrojnásobit světovou kapacitu výroby energie z obnovitelných zdrojů a zdvojnásobit celosvětové tempo zvyšování energetické účinnosti do roku 2030. Záměrem Meloniové v jejím projevu bylo vyzvat ke spolupráci všechny, zejména hlavní emitenty skleníkových plynů, ke sdílení odpovědnosti s cílem dosáhnout syntézy a rozdělit rozpory mezi rozvinutými zeměmi, rozvíjejícími se ekonomikami a rozvojovými zeměmi. Postoj, který není pouhou výkladní skříní. Stačí říci, že Itálie již vyčleňuje velkou část z více než čtyř miliard eur z klimatického fondu pro africký kontinent, a Meloni potvrdil, že chce i nadále podporovat iniciativy, jako je Zelený klimatický fond a Fond pro krytí ztrát a škod, a také prosazovat zapojení mnohostranných rozvojových bank do těchto politik a finančních operací. Premiér Meloni nicméně chtěl účastníky summitu vrátit zpět na zem a tvrdil, že proces dekarbonizace musí bezpodmínečně zohledňovat udržitelnost výrobních a sociálních systémů jednotlivých států, které se mohou výrazně lišit i podle specifik regionální a kontinentální reality. Tímto způsobem Itálie, stejně jako při jiných příležitostech v Evropě a na summitu G7, znovu zdůrazňuje zásadní bod, totiž že „příroda musí být bráněna s člověkem v centru“. V tomto smyslu je snaha o příliš ideologický a vůbec ne pragmatický přístup k těmto otázkám rizikem, že se dosažení cílů stanovených mezinárodním společenstvím oddálí.
Místo toho se musí hlavní téma debaty vrátit k technologické neutralitě, protože skutečná alternativa k využívání fosilních paliv v současnosti neexistuje.
Realismus, o který italská vláda usiluje, spočívá především v údajích. Stačí říci, že počet obyvatel naší planety by měl do roku 2030 dosáhnout přibližně 8,5 miliardy. S touto masou obyvatelstva se má v příštím desetiletí zdvojnásobit i celosvětový HDP. Už jen tyto dva prvky – bez ohledu na politický, hospodářský a mezinárodněbezpečnostní scénář, v němž žijeme – povedou k neustálému nárůstu spotřeby energie. Pokud se zamyslíme nad technologickou a digitální eskalací posledních let a nad vyhlídkami stále propojenějšího světa spojeného s rozvojem umělé inteligence, jsou energetické potřeby jednotlivých států předurčeny k dalšímu růstu. Italský návrh je proto pro energetický mix, který má sloužit přechodu, který je realistický, a nikoli ideologický. Bude nutné využít všechny dostupné technologie, od obnovitelných zdrojů energie přes plyn, biopaliva, vodík, zachycování CO2 a v budoucnu i jadernou fúzi. Posledně jmenovaná technologie je výzvou, připomněl premiér Meloni, a Itálie je připravena a stojí v první linii, aby k ní přispěla.