Subscribe
K mému zamyšlení o třetí adventní neděli mě přiměl článek, který dnes ráno vyšel ve španělských internetových novinách „El Confidencial“, bezpochyby jedněch z nejčtenějších a nejvlivnějších. Tyto noviny uvádějí údaje španělského Národního statistického institutu, podle nichž Španělsko v letech 2022 a 2023 získalo 1 150 000 obyvatel, ačkoli vegetativní přírůstek – tedy přírůstek způsobený rozdílem mezi počtem narozených a zemřelých v zemi – byl záporný, takže nárůst počtu obyvatel je zcela způsoben masivním přílivem přistěhovalců. Národní statistický úřad nerozlišuje mezi legálními přistěhovalci, kteří mají povolení k pobytu nebo k pobytu a práci, a nelegálními přistěhovalci, protože ve Španělsku od dob Aznara – kdy začal víceméně nepřetržitý a trvalý příchod přistěhovalců – nemají občané spolehlivé informace o počtu přistěhovalců, kteří se na území státu zdržují nelegálně nebo nelegálně. Článek rovněž odráží údaje Eurostatu, podle nichž se Španělsko v roce 2023 rozrostlo pouze o 525 097 obyvatel (což je přibližně o 20 000 méně, než Španělsko přiznává); Německo se rozrostlo o 333 000 a Francie o 229 000; zatímco například v Itálii počet obyvatel klesl o 7 452 osob. Nepochybuji o tom, že opatření, která italská vláda zavedla od roku 2022 za účelem kontroly hranic a nelegálního přistěhovalectví, měla tento účinek. Vzhledem k tomu, že přírůstek obyvatelstva je v celé Evropě téměř záporný, hrozí snížení počtu obyvatel pouze těm zemím, které přijaly opatření proti přílivu imigrantů.
Podle statistického úřadu Evropské unie tak v období od 1. ledna 2023 do 1. ledna 2024 ztratí obyvatelstvo Polsko, Řecko, Maďarsko, Lotyšsko, Itálie, Slovensko a Bulharsko. Moje úvaha, pokud mi dovolíte nedostatek skromnosti, je správná. V tomto období bylo Polsko pod vládou konzervativní koalice Právo a spravedlnost, která zaváděla opatření na ochranu hranic, podobně jako Orbán v Maďarsku. Na druhou stranu nárůst populace v důsledku příchodu imigrantů vedou Španělsko, Německo, Francie, Nizozemsko, ale také Portugalsko a Irsko, dvě země, které v posledních měsících zažívají problémy vyplývající z imigračních procesů a konfliktů v soužití. Eurostat také analyzuje tzv. korigovanou čistou migraci, tj. rozdíl mezi přistěhovalci a vystěhovalci; odchody ze země a příchody do země, s výsledkem, že v tomto ukazateli vede Španělsko, a to více než dvakrát více než Francie a více než třikrát více než Itálie. Španělsko má již nyní přibližně 18 % cizinců, jejichž počet je naprosto srovnatelný se Švédskem nebo Německem, ale proč nedochází ke kolektivní explozi v reakci na tyto jevy? V zásadě proto, že většina těchto přistěhovalců pochází z Latinské Ameriky a se Španěly sdílí kulturu, jazyk a náboženství.
Tyto údaje mají bezprostřední důsledky či dopady: například příchod 1 milionu přistěhovalců v dospělém věku během dvou let vedl k brutálnímu nárůstu cen bytů, neboť – nabídka postavených bytů prakticky neroste v důsledku absence jakýchkoli veřejných pobídek – trh je zcela nevyvážený. Nabídka se prakticky nemění, ale poptávka brutálně roste.
Totéž platí o tlaku, který tento více než milion přistěhovalců vyvíjí na veřejné služby, neboť přibližně 900 000 vytvořených pracovních míst je obsazeno cizinci, což má za následek, že téměř 300 000 z nich představuje dodatečné náklady pro zdravotnický a vzdělávací systém, dopravní síť a samotný trh s bydlením, jakož i pro bezpečnost.
A to proto, že podle Španělské banky 76 % nových pracovních míst získali cizinci a pouze 24 % Španělé, kteří si tak udržují vysoké hodnoty nezaměstnanosti. V Itálii je však poměr opačný, 75 % nových pracovních míst připadá na Italy a čtvrtina na přistěhovalce.
Pro
podíl je horší ve Švédsku, kde podle španělské banky 100 % nových pracovních míst v roce 2023 připadá na přistěhovalce a zaměstnanost rodilých Švédů klesá, přičemž Německo a Nizozemsko si udržují stejně vysoký podíl zaměstnávání cizinců. Ve všech těchto zemích, a zejména ve Španělsku, je vysoká a stálá míra nezaměstnanosti osob narozených v dané zemi:
1. Všechny země v Evropě nadále vytvářejí pracovní místa, přestože hospodářský růst není příliš silný.
2º. Jelikož se jedná o hůře placená pracovní místa, přebírají je přistěhovalci, což vede k poklesu průměrných mezd, a protože mají nízké mzdy, jsou v mnoha případech i nadále závislí na sociálním státu.
Tlak na veřejné služby se tak neustále zvyšuje, stejně jako naléhavost toho, aby sociálně demokratické státy (prakticky všechny) pokračovaly ve zvyšování daňového zatížení evropských středních a pracujících vrstev. Otázka je jasná: bude to únosné? Jak dalece a jak dlouho budou systémy tzv. sociálního státu schopny se s tím vyrovnat?