Evropská zelená dohoda

Jestli existuje nějaký pojem, který poznamenal evropskou politiku posledních pěti let, pak je to Zelená dohoda. Evropská zelená dohoda vznikla ve sdělení Evropské komise v listopadu 2019. Ursula von der Leyenová se totiž o jeho vůli – a do jisté míry i o jeho předvídatelném obsahu – zmínila již ve svém „ústavním“ projevu po svém prvním jmenování do funkce předsedkyně Komise. Evropská zelená dohoda se odvíjela v desítkách sdělení týkajících se zemědělství, živočišné výroby, průmyslu, energetiky a dopravy. Prakticky žádné odvětví hospodářské činnosti nezůstalo nedotčeno. Po sděleních následovaly návrhy směrnic a nařízení. Někteří považovali evropskou zelenou dohodu za nezbytný přechod evropského hospodářství od uhlí a fosilních paliv k alternativním obnovitelným zdrojům energie; od výroby k udržitelnosti. Pro jiné nebyla Evropská zelená dohoda ničím jiným než systematickým prováděním zásad, cílů a úkolů, které tvoří Cíle udržitelného rozvoje; makabrózním plánem transformace naší ekonomiky: od zaměstnanosti k nezaměstnanosti; od průmyslu k přemisťování; od primárního sektoru k masivnímu dovozu. Pravdou je, že konec minulého volebního období a velká část politického diskurzu v evropských volbách se točila kolem zeleného paktu a jeho důsledků. Nesporné škody, které utrpěli evropští zemědělci a chovatelé hospodářských zvířat – podléhající přísným zdravotním a ekologickým normám – nuceni konkurovat za neférových podmínek zemím, kde se takové normy nevyžadují, nebo pokles výroby automobilů při neúspěšném přechodu na elektromobily jsou asi dva nejkritičtější body.

První polovina roku 2024 se nesla ve znamení demonstrací, shromáždění a nejrůznějších akcí primárního sektoru po celé Evropě. A v jeho druhé části zavírání automobilových továren a oznámení o hromadném propouštění v tomto odvětví. Nepochybně se zdá, že vítězí ti, kteří nejvíce kritizují evropský zelený pakt.
Tento týden se v Evropském parlamentu – který měl poslední plenární zasedání – opět jednalo o evropské zelené dohodě. Teresa Ribera vystoupila jako místopředsedkyně pro spravedlivý a čistý přechod a konkurenceschopnost v rozpravě, která se točila kolem konkurenceschopnosti evropského hospodářství a dopadu již schválených legislativních textů. Nicola Procaccini, italský poslanec Evropského parlamentu za frakci Fratelli, působil jako hlavní ceremoniář. Teresa Ribera zklamala. Samozřejmě nezklamala ty, kteří ji již znali, tedy španělské europoslance. Ukázalo se, jaká ve skutečnosti je: fanatička do klimatických změn; méně se stará o budoucnost evropských pracovníků, rodin a podniků než o plnění cílů udržitelného rozvoje. Naléhavost předložení úplné zprávy o dopadech, které mají pravidla zelené dohody na evropské hospodářství, byla ohromující. Evropská lidová strana, která byla v minulém volebním období hlavní hnací silou zelené dohody, jako by vzhledem ke svým volebním výsledkům v posledních volbách v České republice, Rakousku nebo Rumunsku couvla; a přidala se ke skupině konzervativců a reformistů, vlastenců a suverenistů, která je vůči von der Leyenové velmi kritická.
Takovou zprávu či zprávy o dopadech nelze vypracovat pouze na základě posouzení jejich vlivu na životní prostředí, ale také na základě posouzení jejich dopadů na zaměstnanost, produktivitu podniků, konkurenceschopnost na mezinárodních trzích a výkonnost či zisk podniků. Každý přechod, který vede ke ztrátě bohatství v Evropě, by měl být logicky zavržen. Tuto hru hrají Brazílie, Indie, Turecko, Čína nebo Spojené státy a Evropu nelze vynechat. Možná se mýlím, ale věci se mění. A to velmi rychle. Přinejmenším v Evropském parlamentu a možná v příštím jednoletém či dvouletém cyklu i v Radě. Komise von der Leyenové II nebude moci prosadit všechny své projekty jako v minulém volebním období a „ambice“ fanatiků typu Ribery půjdou stranou.