Subscribe
Do předání Bílého domu mezi Joem Bidenem a Donaldem Trumpem zbývá už jen několik dní. Je to okamžik, který je možná více než jiné podobné příležitosti očekáván se silnými a smíšenými pocity. Různé politické strany, a to nejen ve Spojených státech, vnímají toto předání diametrálně odlišně, nemluvě o očekáváních, obavách a nadějích, které tato změna na postu amerického prezidenta vyvolává mezi aktéry různých krizových scénářů na mezinárodní úrovni. Odpočítávání začalo hned po uzavření volebních místností a bylo jasné, že Donald drtivě zvítězil, předstižen demokratickým kandidátem pouze mezi elitami velkých metropolí. Ani palba – téměř celá na sociálních sítích – ze světa kultury a zábavy nepřiměla magnáta, aby procenta ustoupila. A tak na základě tohoto uznání svých lidí – MAGA, ale nejen v tomto bodě – začal Trump nejprve načrtávat svůj tým, o němž se v jistých kruzích hodně diskutovalo, a poté přistoupil k výčtu různých cílů, více či méně dosažitelných nebo sdílených, které chce v tomto druhém volebním období realizovat. Prohlášení o takzvaných „expanzivních cílech“ je samozřejmě třeba číst s náležitou opatrností, zejména proto, že vycházejí spíše z ekonomických a geopolitických úvah než z touhy rozpoutat sérii expanzivních válek. Je samozřejmě velmi nepravděpodobné, že uvidíme americkou námořní pěchotu překračovat hranice Kanady nebo Mexika, je nepravděpodobné – navzdory Bushovu precedentu – že uvidíme americkou armádu okupovat infrastrukturu Panamského průplavu, stejně jako je prakticky nemožné, aby hvězdy a pruhy vzlétly nad Grónskem. Pravděpodobnější je, že tato prohlášení zahájí období rozhodnějších a v některých ohledech konfrontačnějších vztahů. Pravděpodobně již důrazně avizované zpřísnění opatření proti nelegálnímu přistěhovalectví bude mít dopad na dohody a vztahy s Mexikem. Zároveň by se obchod s Kanadou a přeshraniční vztahy mohly stát více „America first“, zatímco Grónsko by se mohlo stát místem totální ekonomické bitvy o práva na těžbu – zejména tváří v tvář území, které se postupně uvolňuje v důsledku klimatických změn – a také možná bezpečnějším opěrným bodem na trase, která směřuje k Arktidě a stále více se stává bojištěm mezi velmocemi. Pak je tu otázka, jak si magnát představuje Evropu a evropské instituce. Pravděpodobně ji vnímá jako křehkou organizaci, zejména tváří v tvář velkým mezinárodním výzvám a velmocem ve stále složitějším střetu (v některých případech nejen ekonomickém či ideologickém). Úloha, o kterou musí Evropská unie naopak usilovat v této mezinárodní hře a konjunktuře, je všechno jiné než křehká. Samotný konflikt na Ukrajině vyžaduje pevný postoj členských států a institucí obecně. Evropa musí stát po boku Spojených států, nikoli se jim podřizovat ve snaze dosáhnout nemožného procenta investic do obrany, jen aby si udržela aktivní roli v rámci Severoatlantické aliance. Mezinárodní obchod a role centra dialogu s africkým kontinentem nemohou být ponechány zájmům východních velmocí. Stejně jako postoj, který je třeba zaujmout ke klimatické krizi, nesmí být podřízen té či oné ideologii, ale musí být objektivní a zohledňovat očekávání obyvatel a ekonomik členských států.
To jsou hlavní výzvy, které musí Evropa nové americké administrativě předložit. Připomínáme-li například zprávu Maria Draghiho, nemůžeme se vyhýbat výzvě stát se skutečnou evropskou mocností, a to i proto, že alternativou by byla bezmocnost ve stále složitějším scénáři.