Subscribe
- Úvod
Výbor Evropského parlamentu pro zaměstnanost a sociální věci hlasoval 12. července o předběžné dohodě, která je výsledkem interinstitucionálních jednání[1] o směrnici o minimální mzdě.
Výbor dohodu schválil 34 hlasy pro, 8 proti a 2 se zdrželi hlasování. Mezi poslanci hlasujícími proti byl i pan Hermann Tertsch, člen španělské delegace ve skupině ECR, který při této příležitosti nahradil paní Margaritu de la Pisu.
Jejich důvody pro zamítavé hlasování se zakládaly na zásadních věcech. Místopředseda strany ECR Jorge Buxadé totiž již dříve předal písemnou otázku v této věci komisaři pro zaměstnanost Nicolasi Schmitovi, lucemburskému socialistovi.
Pan Buxadé připomněl komisaři, že čl. 153 odst. 5 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) výslovně vyhrazuje pravomoc v oblasti mezd členským státům. Na druhou stranu politik VOX poznamenal, že směrnice obsahuje důležitá ustanovení týkající se kolektivních akcí, které podle článku 153 SFEU vyžadují jednomyslné schválení v Radě Evropské unie.
Pan Schmit odpověděl na obě otázky 9. září, jak je uvedeno níže. Čtenář může posoudit, zda je název tohoto článku snad přehnaný, nebo naopak přesný.
- Zneužití práva s cílem obejít jednomyslnost v Radě
Takzvaný řádný legislativní postup (běžně označovaný zkratkou „COD“ kvůli dřívějšímu názvu „spolurozhodování“) v současné době převažuje u aktů Evropské unie závazné povahy a vyžaduje shodu dvou ze tří jejích orgánů, a to Rady Evropské unie a Evropského parlamentu.
Evropský parlament schvaluje většinu aktů prostou většinou, to znamená, že jsou přijaty, pokud je pro návrh uděleno více kladných hlasů než záporných. V tomto případě se tak stalo na plenárním zasedání dne 14. září.
V Radě Evropské unie je však situace jiná. Tento orgán zahrnuje zástupce všech členských států, kteří jednají na rovnoprávném základě. Pokud jde o minimální mzdu, nejméně dvě národní vlády, a to švédská a dánská, vyjádřily silné výhrady a dokonce odpor vůči regulaci této otázky ze strany Unie. Kromě nedostatku kompetencí se celkem rozumně domnívali, že taková regulace by oslabila roli a vedoucí úlohu sociálních partnerů při vyjednávání o mzdách na národní, odvětvové nebo podnikové úrovni.
Abychom se ujistili, kde je důvod, podívejme se na znění čl. 153 odst. 2 SFEU, jak tvrdí pan Buxadé ve svém vystoupení před Evropskou komisí:
„2. V oblastech uvedených v odst. 1 písm. c), d), f) a g) rozhoduje Rada jednomyslně zvláštním legislativním postupem po konzultaci s Evropským parlamentem a uvedenými výbory [the Economic and Social Committee and the Committee of the Regions].“
A jaká je přesně oblast uvedená v odst. 1 písm. f), pro kterou je nutná jednomyslnost v Radě a konzultace s Evropským parlamentem, Hospodářským a sociálním výborem a Výborem regionů? Nikdo jiný než „zastupování a kolektivní obrana zájmů zaměstnanců a zaměstnavatelů„, tedy přesně to, co komisaři Schmitovi připomněl europoslanec Jorge Buxadé.
Návrh Komise obsahoval devatenáct článků, z nichž dvanáct (tj. čísla 1, 2, 3, 4, 5, 7, 8, 9, 10, 11, 13 a 16) upravuje zastupování a kolektivní ochranu zájmů pracovníků. Socialistický komisař však ve snaze vyhnout se použití čl. 153 odst. 2 SFEU píše, že „ustanovení o kolektivním vyjednávání obsažená v textu jsou vedlejší ve vztahu k věcné působnosti směrnice„.
Tímto trikem si zajišťuje příznivější podmínky – prostřednictvím většinového konsensu mezi socialisty a křesťanskými demokraty – než jaké ve skutečnosti poskytuje právní stát, tedy jednomyslnost v Radě Evropské unie, kde by ovšem vliv Komise nebyl dostatečný.
Komisař Schmit pokračuje v rozvíjení své zvláštní argumentace před kritikou pana Buxadého: zastupování a kolektivní obrana zájmů pracovníků „jsou zahrnuty pouze jako prostředek k dosažení cíle směrnice„.
To se však zjevně odchyluje od ustanovení SFEU, které vůbec nekvalifikuje úpravu zastupování a kolektivní obrany zájmů pracovníků, ale naopak vyžaduje postup založený na jednomyslnosti Rady, pokud se jich týká.
Argument pana Schmita je navíc výslovně vyvrácen samotnými podmínkami článku 4 jeho vlastního návrhu, který podporuje kolektivní akci nejen jako prostředek stanovení minimální mzdy.
- Manipulace s evropskou judikaturou
V souladu s obhajobou národních pravomocí před nezákonným vměšováním Bruselu připomněl člen VOX pan Buxadé panu Schmitovi, že čl. 153 odst. 5 SFEU výslovně vylučuje přisuzování pravomocí Unii v otázkách odměňování.
Čtenáři The Conservative Online jsou zvyklí sledovat, jak Evropská komise obviňuje vlády Polska a Maďarska, které jsou blízké postojům strany ECR, stejně jako VOX, z údajného neustálého porušování zásad právního státu. Naopak se zdá být zcela zřejmé, že v tomto případě jsou to spíše orgány Unie, které tuto zásadu nedodržují, neboť jednají tam, kde nemají pravomoc.
V tomto případě Schmitova odpověď mění Smlouvu tak, aby říkala to, co neříká. Podle lucemburského socialisty nemůže Unie „přímo“ regulovat výši mezd, ale mohla by „přijímat akty s dopadem na mzdy“.
Proto to, co bylo obhajováno, aby se vyhnulo jednomyslnosti Rady kvůli věcnému předmětu regulace, je nyní vykresleno jako něco, co má nepřímý charakter, který je ovlivněn, ale ne „přímým“ zacházením.
I takové nuance mohou existovat v představách komisaře Schmita, i když nikde ve Smlouvě, která vylučuje regulaci mezd, nejen „přímou“ regulaci mezd.
Takové kouzelné slovíčko, které má v ústech Schmita rozsáhlý účinek, vytahuje spolu s doplňující autoritou nikdo jiný než Soudní dvůr Evropské unie.
Ve svém rozsudku „Impact “ z roku 2008 rozhodl lucemburský soud o předběžné otázce na žádost pracovní jurisdikce v Irské republice, konkrétně ve věci, v níž odborová organizace státních zaměstnanců (Impact) brojila proti několika orgánům irské státní správy v oblasti pracovních podmínek a důchodů.
Evropský soudní dvůr ve svém rozhodnutí potvrdil, že primární právo Unie „vylučuje stanovení výše platů prostřednictvím harmonizace.“ (bod 123), což je přesně to, co Schmitův návrh sleduje – když uvádí, že minimální mzda by neměla být nižší než 50 % průměrné mzdy nebo 60 % celosvětového mediánu mezd podle 21. bodu odůvodnění směrnice.
Taková judikatura nikdy nehovoří o „přímém“ určení; toto adjektivum si vymyslel pouze socialistický komisař ve své odpovědi. Zajímavé je, že harmonizace nebo určení prostřednictvím nezávazného ustanovení, jako je ustanovení obsažené v 21. bodě odůvodnění, se považuje za „nepřímé“ určení nebo harmonizaci.
Analyzujme však dále pojem „dopad“ z jeho vlastního hlediska, abychom získali další důkaz, že evropská judikatura ani SFEU neumožňují nepřímé určení nebo harmonizaci podle Schmita:
„Standardizace všech nebo části složek mezd a/nebo jejich výše v členských státech nebo zavedení minimální mzdy Společenství by znamenalo přímý zásah práva Společenství do určování odměn ve Společenství“ (bod 124).
Soudní dvůr Evropské unie tedy výslovně zakazuje jakoukoli normalizaci, ať už globální nebo částečnou, úrovně mezd v členských státech, ať už je tato normalizace přímá nebo nepřímá.
Spolu se soudci v rozsudku „Impact“ uznáváme, že „ne každá záležitost, která má nějaký vliv na odměňování“ (bod 125), je automaticky vyloučena jako pravomoc Unie. Zavedení zákona o minimální mzdě však znamená více než jen „určitý vliv“ na odměňování.
Konečně, o „dopadu“ bylo rozhodnuto v souvislosti s diskriminací mezi zaměstnanci (bod 126), což nemá nic společného s určením minimální mzdy.
Můžeme tedy dospět k závěru, stejně jako autoři článku „Impact“, že „stanovení výše jednotlivých složek odměny zaměstnance je mimo pravomoc zákonodárce Společenství a zůstává nesporně v pravomoci příslušných orgánů jednotlivých členských států“ (bod 129).
Během parlamentní delegace 20. září v agentuře Evropské komise EU-OSHA, která sídlí ve španělském Bilbau, byl autor tohoto článku svědkem toho, jak se socialistická poslankyně Estrella Durà chlubila, že směrnice o minimální mzdě je příkladem toho, jak může politika nahradit smluvní ustanovení. Vskutku zvláštní pohled na právní stát, který rozhodně není podporován zásadami strany ECR.
[1] https://www.europarl.europa.eu/meetdocs/2014_2019/plmrep/COMMITTEES/EMPL/AG/2022/07-11/1258585EN.pdf
The text was translated by an automatic system