Bomba v Omaghu 1998. Blížíme se ke spravedlnosti, nebo k dalšímu zklamání?

V sobotu 15. srpna 1998 bylo městečko Omagh v severoirském hrabství Tyrone zničeno bombou, která zabila dvacet devět lidí a dvě nenarozené děti a vážně zranila dvě stě padesát lidí. Zavraždění po výbuchu pocházeli ze všech vrstev společnosti, včetně hlavních náboženských vyznání, katolického i protestantského. Mezi mrtvými byli také dva španělští turisté.

Tato událost bude považována za nejhorší teroristické zvěrstvo v dlouhé řadě tragických hrůz od vypuknutí severoirského konfliktu v roce 1969.

K odpovědnosti za bombový útok v Omaghu se rychle přihlásila teroristická skupina Skutečná irská republikánská armáda (RIRA – odštěpená skupina Prozatímní irské republikánské armády), která násilně odmítala mírové podmínky Velkopáteční dohody.

V následujících desetiletích však proběhla dlouhá a složitá řada vyšetřování, soudních sporů, žalob a protinávrhů, zda bylo možné tragické události zabránit nebo zda byla včas přijata opatření, která by snížila počet mrtvých a zmrzačených v důsledku výbuchu.

Přestože severoirská policie, která tehdy působila pod názvem Royal Ulster Constabulary (RUC), okamžitě zřídila tým pro vyšetřování bombových útoků v Omaghu, teprve v roce 2002 byl poprvé odsouzen Colm Murphy, který byl původně zatčen v roce 1999 při společném vyšetřování RUC a irské policie An Garda Síochána.

Poté, co byl Murphy shledán dublinským zvláštním trestním soudem vinným ze spiknutí s cílem způsobit bombový útok v Omaghu, dostal 14 let vězení. Následně byl však v roce 2010 v obnoveném procesu očištěn poté, co byly důkazy výslechem od An Garda Síochána prohlášeny za nepřípustné.

V té době již byli Murphy a dalších pět mužů shledáni odpovědnými v občanskoprávním řízení, které v roce 2008 zahájily rodiny obětí.

Tvrzení o promarněných příležitostech k zabránění útoku se poprvé objevila na veřejnosti v červenci 2001, kdy noviny Sunday People otiskly odhalení a obvinění muže, který se označil za bývalého agenta britských bezpečnostních složek působícího v řadách disidentských republikánů a který se jmenoval Kevin Fulton.

Fulton tvrdil, že před výbuchem předal RUC důležité informace o útoku.

To vedlo úřad policejního ombudsmana Severního Irska k tomu, že v srpnu 2001 zahájil vyšetřování těchto stížností.

Úkolem šetření bylo zjistit:

Zpráva o vyšetřování zveřejněná v prosinci 2001 zjistila, že osoba známá pod jménem Kevin Fulton sice v období od června do srpna 1998 pětkrát předala svému nadřízenému z britských bezpečnostních složek informace o údajných teroristických aktivitách disidentů, nikdy však netvrdila, že je pro Omagh určena bomba.

Policejní ombudsman konstatoval, že „s přihlédnutím ke všem informacím poskytnutým Kevinem Fultonem, které byly k dispozici v průběhu tohoto vyšetřování, dospěl policejní ombudsman k objektivnímu závěru, že i kdyby byla přijata přiměřená opatření pouze s ohledem na tyto informace, je nepravděpodobné, že by se bombovému útoku v Omaghu podařilo zabránit.“

Policejní ombudsman měl také prošetřit zásadní tvrzení, že 4. srpna 1998 byl na policii zavolán anonym, který uvedl, že „15. srpna 1998 bude v Omaghu proveden blíže nespecifikovaný útok na policii“. Později se ukázalo, že policista, který telefonát přijal, sice informoval zvláštní oddělení RUC a naznačil, že se jedná o vážnou hrozbu; zvláštní oddělení však telefonát odmítlo jako „výpad mezi pašeráky“.

Policejní ombudsmanka nakonec uvedla, že ačkoli je pevně přesvědčena, že s těmito významnými informacemi nebylo nakládáno správně, „není možné říci, jaký dopad by měla jiná opatření mezi 4. srpnem 1998 a 15. srpnem 1998 nebo zda by jiná opatření než ta, která přijal zvláštní útvar, mohla zabránit bombovému útoku v Omaghu“.

V závěru zprávy bylo jednání RUC tvrdě odsouzeno:

„Tato zpráva je o selhání vedení. Policejní ombudsman si uvědomuje a uznává tlak, zátěž a osobní rizika, kterým čelí příslušníci RUC při řešení teroristických činů a zvěrstev takového rozsahu, jako byl bombový útok v Omaghu. Oběti, jejich rodiny a příslušníci RUC byli zklamáni chybným vedením, špatným úsudkem a nedostatkem naléhavosti.“

PSNI zjištění kategoricky odmítla a tehdejší vrchní konstábl Ronnie Flanagan označil zprávu policejního ombudsmana za „nespravedlivou, důkladnou ani přísnou“.

PSNI rovněž odmítla obvinění z nedostatečné spolupráce s vyšetřovateli ombudsmana. PSNI trvá na tom, že se zdaleka nejedná o nedostatek spolupráce, ale že vyšetřovatelům policejního ombudsmana byl poskytnut „bezprecedentní přístup k systémům a informacím“. Naprosto odmítla obvinění z chybného vedení, špatného úsudku a nedostatku naléhavosti.

Za 24 let od vydání Zprávy nedošlo k žádnému smysluplnému sladění těchto radikálně odlišných výkladů činů, které se odehrály před zvěrstvem a po něm.

Politický dopad útoku byl rovněž značný, zejména pokud jde o tvrzení rodin obětí, že jejich výzvy adresované následujícím irským vládám ohledně zřízení přeshraničního vyšetřování se nesetkaly s žádnou podporou. Tlak na takové vyšetřování vedl Michael Gallagher zastupující skupinu The Omagh Support and Self Help Group.

Podle důvěrné zprávy, kterou skupina vypracovala v roce 2012, existují podrobné důkazy na podporu tvrzení, že RUC, An Garda Siochana, MI5 a FBI si během měsíců předcházejících zvěrstvu nesdělily důležité zpravodajské informace týkající se skutečné IRA.

Tato tvrzení byla irskou vládou zamítnuta na základě komplexního přezkumu podání skupiny Omagh Support and Self Help Group, který v roce 2018 provedl tehdejší irský ministr spravedlnosti Charlie Flanagan.

Přezkum dospěl k závěru, že „nebyly předloženy žádné nové a věrohodné důkazy o pochybení státu nebo jeho orgánů, které by opravňovaly k zahájení veřejného vyšetřování“. Toto stanovisko irského státu zůstalo zachováno i přes opakované výzvy k přeshraničnímu vyšetřování.

Spojené království však vyhovělo žádosti o zákonné šetření. V únoru 2024 bylo ministrem zahraničí pro Severní Irsko zřízeno veřejné vyšetřování bombového útoku v Omaghu, jehož cílem bylo prošetřit, zda státní orgány Spojeného království mohly bombovému útoku rozumně zabránit.

Jeho mandát kopíruje některé z mandátů severoirského policejního ombudsmana z roku 2001. V jiných ohledech je však jeho rozsah širší, neboť se vztahuje na „jakékoli další záležitosti, které jsou relevantní pro to, zda bombovému útoku v Omaghu dne 15. srpna 1998 mohly zabránit státní orgány Spojeného království, a v rozsahu, v jakém je to relevantní pro otázku možnosti zabránění ze strany státních orgánů Spojeného království, to může zahrnovat sdílení informací a vyšetřování se státními orgány v Irské republice a ze strany těchto orgánů“.

Ministr zahraničních věcí v předchozí irské vládě a nyní Taoieach Micheál Martin v květnu 2024 prohlásil, že úředníci jeho ministerstva a ministerstva spravedlnosti „se s vyšetřovacím týmem spojili ještě před zveřejněním zadání a nyní jsou v neustálém kontaktu“.

Potvrdil také, že irský stát bude i nadále plně spolupracovat s vyšetřováním ve Spojeném království a že je k dispozici řada opatření pro poskytnutí pomoci, včetně ustanovení o spolupráci policie se zákonnými vyšetřovacími orgány ve Spojeném království.

Vyšetřování ve Spojeném království dominovalo nedávným zprávám v Irsku poté, co se rozhodlo zahájit čtyřtýdenní „vzpomínkové a osobní slyšení v uměleckém centru Strule v Omaghu 28. ledna 2025“.

Je to důležité, protože tato slyšení jsou prvními ústními slyšeními, která vyšetřovací komise pořádá za účelem veřejného uctění památky každé osoby, která byla při bombardování zabita, a jednak proto, že si vyslechne osobní výpovědi těch, kteří byli při bombardování zraněni nebo jím přímo postiženi.

Vyšetřování uvádí, že „tím bude uznán širší dopad tohoto zvěrstva na komunitu v Omaghu i mimo něj“.

Přestože tyto možnosti mnoho rodin obětí vítá, je třeba si povšimnout obav, které vyjadřují například Claire Hayesová, jejíž bratr Alan Radford byl v 16 letech zabit bombou.

Paní Hayesová údajně prohlásila, že je k výsledku vyšetřování skeptická, protože se domnívá, že vládní orgány stále nejsou dostatečně transparentní. Domnívá se, že závěr vyšetřování přinese „velmi zředěnou verzi pravdy“.

Je zřejmé, že osud rodin obětí a utrpení, které prožívají po barbarské ztrátě svých blízkých, stále vrhá temný stín na jejich životy.

Lze jen doufat, že proces, který v současné době probíhá, konečně urovná některé z rozdílných a protichůdných výkladů, které přetrvávají od roku 1998, a že také přinese jasnost, transparentnost a odpovědnost, po nichž rodiny tak zoufale touží.