Skryté náklady politik ESG pro evropské podniky

Politiky v oblasti životního prostředí, sociálních věcí a správy (ESG) se v posledním desetiletí staly dominantní silou v evropské regulaci podnikání. Tyto politiky, prosazované Evropskou unií jako způsob podpory udržitelného rozvoje, nařizují přísné požadavky na podávání zpráv, cíle v oblasti snižování emisí uhlíku a iniciativy v oblasti sociální odpovědnosti. Přestože jsou však rámce ESG často formulovány jako nezbytné pro dlouhodobou udržitelnost, jsou s nimi spojeny značné náklady, které se evropské podniky snaží stále obtížněji absorbovat.

Evropské společnosti, od velkých nadnárodních společností až po malé a střední podniky (MSP), musí splňovat přísné standardy udržitelnosti a řízení, často za cenu značných nákladů. Podle právních předpisů EU musí nyní podniky dodržovat standardy směrnice o podávání zpráv o udržitelnosti podniků (CSRD), které vyžadují podrobné zveřejňování informací o dopadech na životní prostředí a sociální oblasti. To s sebou nese zvýšené poplatky za právní služby a poradenství, najímání pracovníků odpovědných za udržitelnost a specialistů na ESG a rozsáhlý sběr dat, audity a dokumentaci. Pro menší podniky mohou být tyto náklady ochromující. Zpráva Evropské komise odhaduje, že náklady malých podniků na dodržování předpisů by se v souvislosti s novými mandáty ESG mohly výrazně zvýšit. Podniky jsou také tlačeny k plnění agresivních cílů v oblasti snižování emisí uhlíku, což vyžaduje nákladné změny výrobních procesů, dodavatelských řetězců a zdrojů energie. Mnoho průmyslových odvětví závislých na fosilních palivech nebo tradičních dodavatelských řetězcích je nyní nuceno výrazně investovat do obnovitelných alternativ, často za vyšší cenu, která snižuje ziskové marže. Vzhledem k tomu, že požadavky ESG stále více kontrolují dodavatelské řetězce, musí evropské společnosti zajistit, aby dodavatelé dodržovali environmentální a pracovní normy, což nutí podniky měnit dodavatele nebo investovat do nákladných auditů, což dále zvyšuje provozní náklady. Jedním z nejvýznamnějších ekonomických tlaků spojených s politikami ESG je povinný odklon od fosilních paliv směrem k obnovitelným zdrojům energie. Ačkoli je teoreticky přínosný pro dlouhodobou udržitelnost, v praxi se projevil dramatickým nárůstem cen energií pro evropské podniky. Země, které se agresivně věnovaly větrné a solární energii, jako například Německo, zaznamenaly nárůst energetické nestability. Bez spolehlivých základních zdrojů energie, jako je jaderná energie, čelí podniky obdobím extrémní volatility cen energie. Energeticky náročná průmyslová odvětví, jako je výroba oceli, hliníku a chemikálií, se s rostoucími náklady na elektřinu snaží udržet konkurenceschopnost, zatímco výrobní podniky stále častěji přesouvají své provozy mimo EU do regionů, kde je energie levnější a kde jsou méně přísné předpisy. V důsledku agresivního přechodu EU od fosilních paliv se mnoho zemí stalo více závislými na dovozu zemního plynu, často ze zdrojů mimo EU. Tato závislost se jasně projevila během energetické krize v roce 2022, kdy se EU snažila nahradit ruský plyn, což vedlo k prudkému nárůstu cen a rozsáhlému zpomalení průmyslu. Zatímco se evropské podniky potýkají s tíhou předpisů ESG, mnoho jejich globálních konkurentů, zejména ve Spojených státech a Asii, se se stejnými omezeními nepotýká. Tím se evropské podniky dostávají do jednoznačně nevýhodné pozice. Vyšší výrobní náklady znamenají, že evropské firmy mají problém konkurovat cenou, regulační byrokracie zpomaluje a prodražuje expanzi a inovace a investiční toky se přesouvají do regionů s politikou příznivější pro podnikání, zejména v energeticky náročných odvětvích. Evropští výrobci automobilů se nyní ocitají v nákladové nevýhodě oproti čínským výrobcům elektromobilů, kteří těží ze státních dotací a nižších nákladů na dodržování ESG. Investoři a nadnárodní společnosti stále více směřují svůj kapitál na trhy s méně restriktivními požadavky na ESG.

To vedlo k offshoringu průmyslových odvětví, což oslabilo domácí výrobní základnu a ekonomickou odolnost Evropy. Dalším problémem rámce ESG je to, že motivuje společnosti k „greenwashingu“ – zkreslování jejich snah o udržitelnost, aby vypadaly přívětivěji k ESG, aniž by provedly podstatné změny. Korporace často investují do symbolických projektů udržitelnosti (např. iniciativy výsadby stromů), zatímco nadále fungují v zásadě neudržitelným způsobem. Fondy ESG, které mají upřednostňovat „udržitelné“ investice, často zahrnují společnosti s pochybnou environmentální historií, což podkopává legitimitu celého hnutí ESG. Zároveň menší podniky, které skutečně chtějí zlepšit svou udržitelnost, často nemají finanční prostředky na to, aby splnily přísné předpisy, což vede ke konsolidaci trhu, kde si splnění požadavků ESG mohou dovolit pouze největší hráči. Z přísnějších předpisů ESG neúměrně těží velké společnosti, které si mohou dovolit náklady na dodržování předpisů, zatímco menší firmy buď ukončí činnost, nebo jsou převzaty. To vede ke ztrátě konkurence, omezení inovací a možnosti volby pro spotřebitele, což v konečném důsledku poškozuje hospodářskou rozmanitost. Ačkoli jsou politiky ESG určeny k podpoře odpovědných obchodních postupů, mohou neúmyslně vést ke ztrátě pracovních míst a hospodářské stagnaci. Vyšší provozní náklady nutí společnosti snižovat náklady jinde – často propouštěním nebo stěhováním. Některá průmyslová odvětví, jako je uhelný, ocelářský a zpracovatelský průmysl, se kvůli přísným cílům v oblasti emisí uhlíku zmenšují, a tisíce pracovníků tak zůstávají bez alternativního zaměstnání. Regulační nejistota odrazuje od nových investic, protože podniky se obávají neustále se měnících požadavků ESG. Nedávný průzkum mezi vedoucími pracovníky evropského průmyslu ukázal, že více než 60 % vedoucích pracovníků se domnívá, že politika ESG ztěžuje rozšiřování provozu a přijímání nových zaměstnanců. Vzhledem k tomu, že dodržování požadavků ESG je stále nákladnější, mnoho společností začalo zmrazovat mzdy nebo snižovat zaměstnanecké výhody, aby kompenzovaly rostoucí náklady. To má negativní dopad na zaměstnance, zejména v odvětvích, která se již nyní potýkají s nízkými maržemi. Břemeno dodržování předpisů ESG navíc často neúměrně dopadá na odvětví, která poskytují stabilní a dobře placená pracovní místa, což zhoršuje ekonomické rozdíly v celém regionu. Zpočátku byly politiky ESG považovány za atraktivní způsob, jak nasměrovat kapitál do sociálně odpovědných podniků. V posledních letech však důvěra investorů ve fondy ESG prudce poklesla, protože finanční výnosy často nedokázaly ospravedlnit přidaná omezení. Fondy zaměřené na ESG dosahují ve srovnání s tradičními investičními portfolii horších výsledků, velké finanční instituce stále častěji zpochybňují dlouhodobou životaschopnost omezení nařízených ESG a stále více podniků se staví proti kritériím ESG s tím, že odvádějí pozornost od základních obchodních cílů, jako je ziskovost a inovace. Rostoucí skepse investorů vedla ke snížení účasti na finančních produktech vázaných na ESG, což vyvolává otázky ohledně udržitelnosti ESG jako dlouhodobé investiční strategie. Složitost a zátěž spojená s dodržováním požadavků ESG vytvořily nerovné podmínky, kdy větší společnosti s hlubšími finančními zdroji mohou tyto mandáty zvládat, zatímco menší firmy se snaží držet krok.

Navíc předpoklad, že politiky ESG povedou k dlouhodobé ekonomické stabilitě, zůstává neprokázaný. Vzhledem k tomu, že vlády tlačí na společnosti, aby splňovaly přísná kritéria udržitelnosti, rostou obavy, že tyto politiky mohou odrazovat od podnikání a potlačovat tržně orientované inovace. Namísto podpory skutečného pokroku v oblasti životního prostředí slouží mandáty ESG často jako mechanismus byrokratické kontroly a zaplétají podniky do nekonečného papírování a regulačních obručí. Tato dodatečná zátěž vedla k nárůstu právních námitek proti mandátům souvisejícím s ESG, přičemž podniky argumentují tím, že tyto politiky porušují zásady volného trhu a omezují provozní flexibilitu. Aby byly politiky ESG skutečně účinné, musí vyvažovat environmentální a sociální odpovědnost s ekonomickým pragmatismem. Tvůrci politik musí přehodnotit rigidní přístup shora dolů, který nezohledňuje realitu podnikových činností. Praktičtějším prostředkem, jak podpořit udržitelnost, aniž by to dusilo hospodářský růst, mohou být pobídky, nikoliv represivní opatření. Rozšíření definice udržitelnosti o energetickou bezpečnost a odolnost průmyslu by navíc zabránilo přílišné závislosti evropských podniků na nepředvídatelných globálních dodavatelských řetězcích. Přehodnocení rámců ESG by mělo rovněž zahrnovat důkladnější analýzy nákladů a přínosů, aby se zajistilo, že podniky nebudou nepřiměřeně zatěžovány náklady na dodržování předpisů, které převáží nad environmentálními nebo sociálními přínosy. Přestože cílem politik ESG je podporovat udržitelnost a sociální odpovědnost, jejich reálný dopad na evropské podniky je stále obtížnější ignorovat. Náklady na dodržování předpisů, energetická nestabilita, snížená globální konkurenceschopnost a nezamýšlené ekonomické důsledky naznačují, že přístup EU k ESG je třeba vážně přehodnotit. Bez vyvážení cílů udržitelnosti s ekonomickou realitou hrozí, že předpisy ESG budou dusit evropský průmysl, což povede ke ztrátě pracovních míst, odlivu kapitálu a celkovému poklesu konkurenceschopnosti na světové scéně. Pokud to EU myslí s udržitelností i hospodářským růstem vážně, musí přehodnotit svou strategii ESG, aby zajistila, že podniky budou moci prosperovat, a ne pouze přežívat pod stále rostoucí regulační zátěží.