Subscribe
Nejsem ekonom ani finančník, ale v dnešním světě je každý s trochou zdravého rozumu a znalostí politické reality schopen rozpoznat pravdivost či nepravdivost politických návrhů. První pracovní program komise Von der Leyen II je již zde. Evropská komise včera s velkými fanfárami oznámila svůj Kompas konkurenceschopnosti Evropské unie, nový a rozsáhlý pětiletý program, na který jsme již zvyklí. Připomeňme si, čím byla, je a byla Zelená dohoda, jejíž účinky nebyly pozastaveny, ale stále se projevují. Komise říká, že Kompas konkurenceschopnosti to klade jako jeden z hlavních principů pro činnost Společenství v tomto volebním období, což ukazuje, jak odsoudilo mnoho stran, odborníků a vedoucích představitelů, že v minulém volebním období – a možná i v některých dalších – Unie rezignovala na konkurenceschopnost svých podniků, své ekonomiky. Nebudu to zastírat. Dokument, který včera předložila Komise, zní jako nový podvod. Formulace, komunikace s veřejností a propaganda ohlašují velké změny ve způsobu, jakým se v Bruselu postupuje, ale když si přečtete celý dokument, zůstane ve vás pocit, že vše bude pokračovat víceméně stejně.
Například opakovaná potřeba sladění všech zemí.
Proč? Brusel stále nechápe, že každý členský stát má své vlastní potřeby, priority nebo odvětví, která by měl podle svého názoru posílit. Brusel se nezříká plánování a usměrňování národních ekonomik z legislativních úkolů, ale zapomíná, že ekonomiky rostou stejně jako stromy, když mají vodu, slunce a prostor. A právě to by měli dělat politici, kteří by měli džungli pravidel, omezení, zákazů, limitů a pokynů elit osvobodit. 
Pokračujme však ve zkoumání shrnutí tohoto kompasu konkurenceschopnosti. Komise jistě vrací slova, která se zdála být zapomenuta, jako je konkurenceschopnost (jakou promarněnou příležitostí je půlrok maďarského předsednictví, kdy Orbán neustále hovořil o konkurenceschopnosti, ale antidemokratické kordony socialistické lidové většiny systematicky blokovaly rozpracovanou práci a iniciativy Budapešti!), koordinace, jednotný trh nebo zjednodušení. Stává se však, že nezmizí jiné, které se zdají být nepřekonatelnými překážkami, jako je regulace, dekarbonizace nebo veřejné financování. Nesmíme zapomínat, že svět se během několika týdnů radikálně změnil. Trumpovo brutální vítězství a jeho první rozhodnutí – která ukazují jeho pevné odhodlání realizovat svůj ekonomický program – by měly Komisi přimět k zamyšlení, a to se, jak se zdá, nestalo. Skutečnost, že se Spojené státy rozhodly odstoupit od Pařížské dohody nebo rozumně požadují, aby všechny členské státy NATO podstatně zvýšily své vojenské nebo obranné výdaje, zřejmě nikdo nevzal v úvahu. Pokud v Evropě po 70 letech prakticky nepřetržité dominance sociálnědemokratické politiky založené na plánování a zvyšování veřejných výdajů něco víme, pak to, že regulace nevytváří bohatství, vnucování pravidel nepodněcuje dobré ekonomické chování a podnikání a permanentní vytváření úřadů, agentur a veřejných kontrolních služeb nezaručuje dobré výsledky. Neříkám, že někdy – a ve specifických odvětvích reality, jako je spravedlnost, vnitřní a vnější bezpečnost, obrana – je takový veřejný zásah nejen vhodný, doporučený, ale dokonce nezbytný; stejně jako je tomu v případě zásahu v souladu se zásadou subsidiarity v záležitostech, jako je zdravotnictví nebo vzdělávání. Fungování hospodářství, inovace, výzkum a vytváření pracovních míst však nelze ponechat na regulaci. Zkušenost nám navíc říká, že domnělé výhody plánovacích utopií obvykle vedou k hospodářskému selhání, sociálnímu kolapsu a masivní ztrátě práv a svobod. Máme příklad komunismu; dnes však máme legislativu, která vzešla z komise Von der Leyen I.