Subscribe
Tímto článkem ukončuji poměrně dlouhou sérii článků, v nichž jsem stručně analyzoval dokument, který minulý týden představila Evropská komise a který se jmenuje Kompas pro konkurenceschopnost; jde o jakýsi nový Green Deal, který je jak odklonem od cílů stanovených před pěti lety, tak i snahou o jejich dosažení. Stručně řečeno, dokument, který byl vytvořen s cílem ukončit politická hnutí kritická k zelené dohodě, aniž by se ve skutečnosti dostal do konfliktu s evropskou levicí. Není pochyb o tom, že evropský obranný průmysl je pro členské státy již politickou prioritou. Ještě více to platí po vítězství Donalda J. Trumpa ve Spojených státech, který již dal jasně najevo, že chce přestat být ekonomickou oporou NATO a OSN, a požaduje, aby vojenští partneři zvýšili své výdaje a investice. Neupřesňuje však nic o tom, jak, kdy, kdo a kde může společné úsilí vést. Ukrajina je stále ve válce.
Dokument Komise podporuje tři pilíře, které jsem zmínil v předchozích článcích, pěti horizontálními opatřeními, která jsou podle něj nezbytná „pro podporu konkurenceschopnosti ve všech odvětvích“: 1. Zjednodušení regulačního prostředí, snížení zátěže a upřednostnění rychlosti a flexibility. Opravdu není příliš důvěryhodné, že Evropská komise a Evropský parlament, které se již více než 15 let nacházejí ve skutečné regulační smršti předpisů, mohou tento cíl úspěšně uskutečnit bez radikální změny politických opatření, která v současné době mohou přijít pouze od vlasteneckých, konzervativních a reformních variant. V podstatě proto, že ze samotného dokumentu vyplývá, že Kompas konkurenceschopnosti bude nasazen v nemalém počtu nových nařízení, která nevyhnutelně přinesou nové povinnosti. Zveřejněný Kompas si jako cíle klade 25% snížení povinností nebo oznamovací zátěže pro všechny podniky a minimálně 35% snížení pro malé a střední podniky. Je to kvantifikovatelné, a tudíž kontrolovatelné, a bylo by žádoucí, aby toho bylo dosaženo v co nejkratší době, a ne během dlouhého pětiletého období platnosti mandátu. Tento cíl navíc není příliš ambiciózní, protože pouhé oznámení je pouze poslední částí předchozí zátěže, kterou se Komise nezavazuje odstranit, takže ve skutečnosti bude dopad minimální. Jednou z nejzajímavějších otázek v dokumentu je návrh na vytvoření nové kategorie podniků mezi malými a středními podniky a velkými podniky, které by z těchto zjednodušujících akcí či opatření měly největší prospěch. Uvidíme, jak ji úředníci zformují a jaké bude mít důsledky. Černou skvrnou na tomto horizontálním opatření je myšlenka prosazování evropské digitální identity, která se jistě dostane do rozporu se suverenitou národů a svobodou jednotlivce. 2. Posílení jednotného trhu, což je jedno z témat, na které se v posledních desetiletích skutečně zapomnělo. 3. Financování všech naznačených opatření prostřednictvím Unie úspor a investic a vytvoření Evropského fondu pro konkurenceschopnost, což může znít velmi dobře, ale není to ani v nejmenším rozpracováno.
4. Podpora dovedností a kvalitních pracovních míst, jakož i plán dostupného bydlení. Z tohoto pohledu není příliš co namítat, i když precedenty nejsou příliš pozitivní. V tomto bodě dochází k jasnému střetu s nedostatečnými kompetencemi Unie v této oblasti, což hrozí novou konfrontací mezi Bruselem, toužícím po moci, a národními vládami. Obáváme se, že podpora kvalifikace půjde ruku v ruce s opatřeními na podporu imigrace, což bude obyvatelstvo zřejmě odmítat. 5. A konečně zlepšit koordinaci politik na úrovni EU a na úrovni jednotlivých států. Evropská komise chce vyvinout takzvaný nástroj koordinace konkurenceschopnosti, aby „sladila“ průmyslové a výzkumné politiky a investice na národní úrovni a na úrovni EU; což, jak se odvažujeme, bude neúspěšné, pokud se koordinace stane centralizovaným plánováním a programováním. V důsledku toho by směs velkých prohlášení, krásných slov a zdánlivě pozitivních cílů spolu se zachováním cílů nucené dekarbonizace, centralizace rozhodování a zvýšeného zdanění mohla celou věc zhatit již v první fázi. Samozřejmě si budeme muset počkat na konkrétní návrhy Komise, ale vše, co zní jako plánování, strategie a legislativa, nás nutí představit si nové vykolejení. Cestou ke svobodě je zcela jistě deregulace, stanovení cílů pro tvorbu pracovních míst a produktivitu, posílení primárního a sekundárního sektoru ekonomiky, ochrana hranic (což je ochrana pro stabilní a kvalitní zaměstnanost) a národní programy pobídek k narození dětí. To se však nezdá.