Subscribe
Ve velkém chaosu globální politiky, kde jsou včerejší titulky zapomenuty před obědem, se některé myšlenky ukazují jako pozoruhodně houževnaté. Například Monroeova doktrína. Tato hlavní zásada zahraniční politiky Spojených států, poprvé vyhlášená v roce 1823, se znovu a znovu objevuje, přizpůsobuje se době a nikdy zcela nezmizí. A nyní, v éře obnoveného velmocenského soupeření, se zdá, že se doktrína opět vrací – tentokrát se zřetelně trumpovským nádechem.
Rychlá lekce historie (nebojte se, je to zajímavé)
Před dvěma sty lety vzkázal prezident James Monroe Evropě: Nepleťte se do Ameriky! V době, kdy se nově nezávislé národy v Latinské Americe zbavovaly španělské nadvlády, Monroe – podporovaný Velkou Británií, která měla vlastní důvody, proč držet evropské rivaly na uzdě – prohlásil, že západní polokoule je pro další kolonizaci nepřístupná. Varoval, že jakékoli evropské vměšování bude považováno za hrozbu pro Spojené státy.
V té době to bylo spíše zbožné přání než tvrdá politika. USA neměly dostatek vojenské síly, aby Monroeovu odvážnou proklamaci prosadily, a bylo to královské námořnictvo, nikoliv rodící se americká republika, které ve skutečnosti drželo evropská impéria na uzdě. Jak se však Spojené státy stávaly globální mocností, Monroeova doktrína se z aspirace změnila v ospravedlnění činů.
Jak Amerika využívala (a zneužívala) doktrínu
Doktrína byla významně vylepšena v roce 1904, kdy Theodore Roosevelt přidal svůj slavný dodatek, že USA mají nejen právo, ale i povinnost zasahovat v Latinské Americe, aby udržely stabilitu. To připravilo půdu pro dlouhou historii amerického angažmá – někdy benevolentního, jindy ne.
Během studené války byla tato doktrína znovu oprášena, tentokrát jako ospravedlnění odporu proti sovětskému vlivu na západní polokouli. Kubánská krize v roce 1962? Učebnicový příklad prosazení Monroeovy vize, kdy prezident Kennedy upřel pohled na Chruščova kvůli sovětským jaderným zbraním na Castrově dvorku.
Koncem 20. století se zdálo, že tato doktrína je méně relevantní. USA se zabývaly Blízkým východem, Čínou a globalizací. Ale historie se, jak se říká, opakuje.
Vstupte na scénu s Trumpem: Novodobá Monroeova doktrína?
Prezident Donald Trump sice nebyl profesorem historie, ale jeho zahraničněpolitické instinkty se nápadně podobaly Monroeově příručce – ať už to věděl, nebo ne. Jeho administrativa zaujala obzvláště tvrdý postoj k zahraničnímu vlivu v Americe a dala jasně najevo, že Spojené státy nehodlají nečinně přihlížet tomu, jak se v regionu prosazují konkurenční mocnosti.
Vezměme si například Čínu. V uplynulých dvou desetiletích Peking investoval do Latinské Ameriky miliardy do infrastruktury, energetických projektů a přírodních zdrojů. Zatímco předchozí americké administrativy většinou krčily rameny, Trumpův tým to považoval za přímou výzvu. Jeho úředníci, včetně tehdejšího poradce pro národní bezpečnost Johna Boltona, výslovně oživili jazyk Monroeovy doktríny a varovali, že cizí mocnosti – Čína, Rusko, dokonce i Írán – nemají co zasahovat do amerického dvorku.
Je také důležité poznamenat, že v Trumpově výkladu zahraniční politiky se základní principy doktríny – bránění vnějšímu vlivu ve strategickém regionu a prosazování americké dominance – odrážejí v jeho přístupu k asijsko-pacifickému regionu.
V oblasti obchodu bylo Trumpovo přerodení dohody NAFTA na dohodu USMCA (United States-Mexico-Canada Agreement) jasným krokem k posílení dominance USA v regionální ekonomice. Jeho administrativa také uvalila sankce na venezuelského diktátora Nicoláse Madura, zablokovala socialistická hnutí podporovaná ze zahraničí a zaujala tvrdý postoj k nelegální imigraci – což jsou politiky, které, ať už záměrně, či nikoli, odrážejí původního ducha Monroeovy doktríny.
Zahraniční politika „Amerika na prvním místě“, nebo jen více stejného?
Byl Trumpův přístup skutečně oživením Monroeovy doktríny, nebo šlo jen o standardní nacionalistickou zahraniční politiku převlečenou do historického hávu? To záleží na tom, jak se na to díváte. Jeho obhájci tvrdí, že pouze potvrzoval suverenitu USA a chránil americké zájmy ve světě, kde Čína, Rusko a další soupeři testovali americkou rozhodnost. Jeho kritici mezitím považovali jeho přístup za neobratný, izolacionistický, nebo dokonce neoimperialistický.
Ať tak či onak, základní myšlenka Monroeovy doktríny – že USA by měly zabránit cizím mocnostem v získání vlivu na západní polokouli – byla za Trumpa živá a zdravá. A vzhledem k rostoucímu napětí mezi USA a Čínou je pravděpodobné, že se budoucí prezidenti bez ohledu na stranu budou při jednání s Latinskou Amerikou trochu řídit Monroeovou doktrínou.
Čím více se věci mění…
Jaký je tedy závěr? Monroeova doktrína je sice stará téměř dvě století, ale stále vrhá dlouhý stín na americkou zahraniční politiku. Ať už se na ni odvoláváme při blokování evropské kolonizace, sovětské expanze nebo čínských investic, její hlavní poselství zůstává překvapivě konzistentní: Tato polokoule je americkou sférou vlivu a cizinci by měli postupovat opatrně.
Monroe si pravděpodobně nepředstavoval svět, ve kterém bude jeho doktrínu zmiňovat hvězda reality show, která se stala prezidentem. Ale historie má zvláštní způsob, jak udržet staré myšlenky aktuální. A v drsném světě globálních mocenských her některé věci nikdy nevyjdou z módy.