Subscribe
Mnozí popisují celkový politický trend západního světa jako trend rostoucího autoritářství. Ať už jej pozorujeme zleva a snažíme se popsat návrat konzervatismu a nacionalismu, nebo jej pozorujeme jako součást nacionalistické a konzervativní vlny, jak se levice snaží zapasovat všechny aspekty společnosti do své progresivní dystopie. Tradiční centrističtí liberálové, kteří se zdánlivě nacházejí uprostřed obou táborů, se (obecně) obávají, že se k nim obě protichůdná křídla přibližují a formují politický diskurz směrem od liberálních ideálů z doby po studené válce.
Liberalismus, jak byl znám ještě před 20 lety, je dnes z velké části umírajícím hnutím. Politické strany, které na něj vsadily jako na ideologii budoucnosti, dnes rozpačitě ustupují, aby oslovily veřejnost, která je stále konzervativnější a skeptičtější k příslibům 21. století. Think-tanky a další instituce, které investovaly veškerou svou důvěryhodnost do prosazování zrušení různých tradic, jsou odsunuty do irelevance.
Všechny výše uvedené druhy organizací by pravděpodobně měly polemické názory na to, co přesně liberalismus je, ale pro účely tohoto článku by měla být tato ideologie chápána úzce jako 1. víra v právo jednotlivce na seberealizaci jako cíl sám o sobě, 2. odmítání kolektivních zájmů a 3. zrušení společenských a kulturních struktur, které brání individuálnímu úsilí. Společným znakem zastánců liberalismu je podpora globální integrace, neúcta k tradicím, náboženství, nativismu a národům (zejména evropským) a podpora masové migrace. Tyto prvky jsou obvykle veřejnosti předkládány v pozlátku ekonomického a na růst orientovaného racionalismu.
Liberalismus se samozřejmě často překrývá s jinými ideologickými názvy. Mnoho konzervativců je ekonomicky liberálních a většina socialistů je sociálně liberálních. Nicméně kdysi dávno v západní politické flóře kvetl samostatný tábor, který ztělesňoval výše popsaný liberalismus, až na několik kosmetických obměn. Dnes je stále více vytlačován blíže a blíže k zániku.
Příčina liberálního úpadku
Jedním z vysvětlení ústupu liberalismu je doba neklidu, v níž se Západ a vlastně celý svět nachází od roku 2020. Válka v Evropě, masová migrace, hospodářská stagnace, polarizace a zhoršující se důvěra v politiku zavedených stran způsobily, že utopie, v níž se každý muž, žena a další lidé mohli svobodně sdružovat a pohybovat přes kulturní, ekonomické, sociální, národní a náboženské hranice, je mnohem méně lákavá.
To je nejčastější vysvětlení, které se objevuje v mainstreamových politických analýzách. Tato teorie však zbavuje zastánce liberalismu jejich vlastní odpovědnosti – neúspěch liberalismu pohodlně připisuje vnějším faktorům, které možná nemohou ovlivnit. Padouchem, který stojí v cestě jejich utopii, mohou být pravicoví populisté, nacionalisté, fašisté, Vladimir Putin nebo Donald Trump. Stejně jako za rozpad Sovětského svazu nebo věčnou bídu Kuby či Severní Koreje může americká kapitalistická korupce. Liberální zaujatost západních médií, která tento obraz liberalismu vykreslují jako neoprávněně napadaný, prosvítá.
Úpadek liberalismu lze přesněji vysvětlit jeho vlastním úspěchem v minulém století. Celý západní svět je v současnosti formován na základě liberálních myšlenek, multikulturalismu, narušené národní suverenity, hypersekularismu a populace atomizovaných jedinců „osvobozených“ od zastaralých povinností k rodině a vlasti. Konec liberalismu nastal, co tedy liberálům v naší době zbývá? Jediné, co mohou svým voličům ukázat, je pokračující západní civilizační krize, k níž ve velké míře přispěli.
Liberalismus se zmítá v hledání nových problémů
Liberální politici a strany se těžko přizpůsobují nedostatku problémů, které by vyžadovaly zjevné liberální řešení. Liberalismus však již není jen abstraktní ideou, ale v podstatě řadou organizací s vlastními zájmy. Aby si liberální strany a myslitelé udrželi konkurenceschopnost v politickém souboji s konzervativci a socialisty, museli se pokusit znovu objevit sami sebe, i když to znamenalo porušení jejich původních tezí.
Liberalismus hlavního proudu, který neustále hledá nové projekty, otevřel ve většině evropských zemí a v Severní Americe dveře protizápadní a antinativistické ideologii v podobě woke culture. Lékem na domnělou tíživou situaci „barevných lidí“ by mělo být sociální inženýrství cizích náboženských a etnických menšin do mocenských pozic, uvažovalo překvapivě mnoho liberálů 21. století. Stejným způsobem by měly být řešeny údajné strukturální nespravedlnosti bránící seberealizaci žen, i když je tato praxe v rozporu s klasicky liberální hodnotou meritokracie.
Možná se liberálové v průběhu roku 2010 od své původní filozofie distancovali jen podle jména, protože to vedlo jen k tomu, že to umožnilo jejich odpůrcům. Konzervativci, nacionalisté a socialisté se liberálům postavili v institucích, k jejichž vzniku sami liberálové významně přispěli, jako je parlamentní demokracie, svobodný mediální prostor a svobodná občanská společnost. Jelikož jsou nyní liberální strany a jejich zastánci marginalizováni, opouštějí idealismus a uchylují se k volebním strategiím přežití, jakkoli jsou špatně koordinované. Pro některé strany to bylo obtížnější než pro jiné.
Švédský případ
Pro některé politické strany v různých evropských zemích je samotné slovo „liberální“ a všechny konotace, které s sebou nese, těžké, ne-li nemožné, se mu vyhnout, pokud je na něm postaven marketing a známost organizace.
Ve Švédsku jsou toho dokonalým příkladem liberálové, dříve známí jako Lidová strana. Liberálové, kteří v minulosti patřili k ústředním bodům tradiční středopravicové opozice vůči dominantním sociálním demokratům, se nyní zřejmě nadechují k odchodu – v průzkumech veřejného mínění se pravidelně pohybují mezi dvěma a třemi procenty. Hrozí obrovské riziko, že strana ve švédských parlamentních volbách v roce 2026 nedosáhne čtyřprocentní hranice a bude tak vyloučena z národního zákonodárného sboru. Jak se strana s takovým jménem a odkazem, jako jsou liberálové, distancuje od ideologie, pro niž byla tak dlouho synonymem?
…Dělá úplný opak své politiky. Strana přiznala chybu a ustoupila od řady témat, od imigrace a integrace až po kontroverzní privatizační program z 90. let. Za spolupráci s nacionalistickou stranou Švédští demokraté, která podporuje současnou vládu, jíž jsou liberálové součástí, sklidila tvrdou kritiku zevnitř i od levicověji orientovaných liberálních složek švédské politiky. V jednom z nejkontroverznějších tahů uplynulého roku začali liberálové nedávno prosazovat, aby úřady odebíraly do péče děti narozené zločineckým gangům již v nemocnici. Vysoce autoritářský zvrat, který si liberálové sami vytvořili.
Dalším kuriózním případem je osud Strany středu. Kdysi nejplodnější alternativa k sociálním demokratům, Strana středu, se během roku 2000 vyvinula z agrárního a venkovského zájmového hnutí v módní útočiště městské vyšší třídy, která nesnáší socialismus i konzervatismus příliš na to, aby se zařadila do pravicového nebo levicového bloku. Strana středu si v podstatě nezachovala žádné ze svých historických voličů a honbou za bezbřehým liberalismem, který je pro běžného voliče příliš iluzorní, ze sebe udělala bezvýznamný artefakt, který se sotva drží na parlamentních křeslech.
Jednotliví politici se velkému antiliberálnímu posunu v polovině roku 2010 přizpůsobili snáze než strany, které na liberalismus vsadily celou svou značku. Pro srovnání: jediná významná středopravicová strana ve Švédsku, Umírnění, prošla pokáním z ultraliberálního období mezi lety 2006 a 2014, kdy ji vedl dnes velmi kontroverzní Fredrik Reinfeldt. Ideologicky se Umírnění mohli opřít o zaprášené dědictví konzervatismu, které čistokrevnější švédské liberální strany již dávno zavrhly. Švédská středopravicová politika však zůstává křečovitá a je stínem svého někdejšího já – současná vláda je zcela závislá na podpoře nacionalistických Švédských demokratů.
Pomalá smrt liberalismu ve Švédsku není ojedinělá. Situace se odráží i ve značně odlišných typech stranických krajin, jako je (rétorické) couvání britských toryů od roku 2024. Více se podobá kolapsu, přeformátování a rostoucí marginalizaci středopravicových liberálů ve Francii za Emmanuela Macrona, stejně jako liberálnímu killswitchi, k němuž došlo v německé politice po nástupu Angely Merkelové. Vystěhování Svobodné demokratické strany ze Spolkového sněmu v roce 2025 je pro podobně velké liberální strany ve Švédsku jasnou připomínkou toho, co se s nimi může stát.
A jakmile budou liberálové vykázáni z národních parlamentů, bude pravděpodobně trvat jednu nebo dvě generace, než je voliči pustí zpět – až jejich otisky prstů na celé naší špatně spravované civilizaci vyblednou.