Subscribe
„Naposledy jsem tam byl v roce 75, měl jsem jet znovu v roce 76, ale v Argentině došlo k převratu. Miluji moře, opravdu ho miluji,“ řekl papež František v jednom ze svých posledních rozhovorů.
Nyní se Jeho Svatost po rozhovoru se svatým Petrem bude moci vrátit tam, kde se modrá hlubina setkává s nekonečným azurem. Na místo, kde se prolíná duchovní hloubka a nahá těla. Učiní tak bez sutany, prostě jako Jorge Mario Bergoglio. Svlečený z bílého roucha, které se po celé desetiletí svého působení ve funkci Kristova vikáře snažil zbavit všeho nadbytečného. Pryč byly tradiční červené boty a zlatý Rybářský prsten. Místo něj dal přednost stříbrné verzi. Stejná volba se týkala i pektorálního kříže – nadále nosil ten, který měl jako kardinál.
Že se Argentinec bude od svých předchůdců lišit, se ukázalo 13. března 2013 večer. Svatopetrské náměstí bylo plné lidí. Páté hlasování v Sixtinské kapli vyústilo v bílý dým. Oznámil to kardinál Jean-Louis Tauran: „Annuntio vobis gaudium magnum: Habemus Papam […] Franciscum,“ prohlásil v 19:06 a představil světu nového pontifika.
Revoluční forma i obsah od prvních minut. V podobě proto, že se na Loggii blahoslavenství objevil oblečený pouze v bílém, bez červené mozzety připevněné přes hruď knoflíky, kterou nosili všichni jeho předchůdci. V podstatě proto, že si zvolil jméno: František, podle Františka z Assisi, patrona Itálie, který si zvolil život v chudobě, přestože se narodil v jedné z nejbohatších rodin svého města. „Muž chudoby, muž míru. Muž, který miluje a chrání Stvoření,“ řekl na své první tiskové konferenci pěti tisícům novinářů. Toto jméno si zvolil proto, že, jak při stejné příležitosti vysvětlil, jeho vizí církve byla „chudá církev pro chudé“.
Byl prvním jezuitou, který se stal papežem, z řádu založeného počátkem roku 1500 Ignácem z Loyoly. V roce 1773 Klement XIV. řád z politických důvodů zrušil. Jezuité – lidé před kněžími – nikdy neusilovali o pohodlné pozice, a proto byli mnohým, jako Bergoglio, plně ztělesňující styl Tovaryšstva Ježíšova, často nepříjemní. Mezi duchovními cvičeními, která vytvořil svatý Ignác během rekonvalescence po zranění nohy, jež utrpěl při obléhání Pamplony v roce 1521 – předtím, než konvertoval, byl vojákem -, je i cvičení, které u Argentince rezonuje nejvíce, nazvané „Dvě normy“. Je třeba zavřít oči a představit si bitevní pole, kde proti sobě stojí dvě armády. Dva velké prapory vlající na obloze a volba, na kterou stranu se přidat.
To dělal celý život: dával přednost konkrétnosti ulice před salónní teologií a nikdy se nevyhýbal nepříjemným otázkám, kterým muselo jeho papežství čelit. Od nedávné války na Blízkém východě, kdy se chtěl vydat do Gazy, přes jeho opakované výzvy k odzbrojení až po nabídku zprostředkovat válku na Ukrajině, nezapomínaje na jeho tvrdou kritiku zbrojního průmyslu. Od jeho výzvy k „pokojnému boji za spravedlnost a náboženskou svobodu“ na obranu pronásledovaných křesťanů, přes dialog s islámským světem až po historickou mši na stadionu Zayed Sports City v Abú Dhabí. Jeho postoje k imigraci a integraci mu vynesly nálepku „levičáka“, přestože to byly prostě postoje katolického papeže. Jeho postoj byl pevný k pedofilii a etickým otázkám, jako jsou potraty a eutanazie, a zároveň otevřený vůči homosexuálům: „Církev přijímá každého a neptá se, jak se máš.“ Ve své encyklice Laudato si‘ se zabýval také otázkami životního prostředí.
Skutečnost je taková, že papež František představoval něco jiného. Od prvních slov, která pronesl, až po ta poslední, která napsal do své závěti: „Hrob musí být v zemi; jednoduchý, bez zvláštní výzdoby, pouze s nápisem: Franciscus.“